Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Někdy dokonce i po
psech. Hlavně když si to sami zaviní. Stalo se na Vánoce před třemi roky...
Poprchávalo, stmívalo se a před autem na silnici leželo kotě, vypadalo skoro jako hadr. Doporučuje v takovém případě zvíře objet a přidat plyn.Jsem ale srab a tohle nedokážu. Ke konci roku lidé dělají chyby, a tak jsem kotě sebral s tím, že ho nakrmím a pak pustím. To byla moje první chyba.
Na zadním sedadle seděla moje čuba, kotě jsem položil vedle ní. Všichni víme, že živočišné teplo je to nejlepší, co v takovém případě pomáhá. V té chvíli to vypadalo logicky, ale byla to druhá chyba...
Čuba to vzala naprosto pragmaticky. Mokré kotě očistila, usušila, učesala,
zahřála jako kvočna kuře - prostě tu malou příšeru považovala za svou. Třetí chyba. Tentokrát ale snad ne moje.
Nemám rád prosebné psí oči. Čubina si prostě vybrala vánoční dárek. Co chtěla, dostala. Čtvrtá chyba.
Ta malá příšera byla strašně útočná. Vlezla všude, vyhazovala knížky z knihovny, trhala na co přišla,
kousala v noci do palce, škrábala, z mojí deky si udělala trampolínu,
ukrývala cigarety za skříň, mazala rozdělanou práci v počítači, žrala ze psí misky, tahala čubu za ocas (to jí přeju, zavinila si to sama).
Člověk má mít rozum. Chybami se má učit. A když nemá rozum člověk, má ho mít alespoň to zvíře. Nemá - tohle si ta čuba bláznivá přivedla rok před tím.